Arlen a černé korále

Bledá dívka kráčí tichem, se skloněnou hlavou, slzy polykajíc.
S myšlenkami na chlapce, jenž ublížil jí, už nikdy v objetí – už NIKDY víc!
Ve vzpomínkách, bez povšimnutí k okolnímu světu, nevidí něco v cestě.
Uvidí osobu, zakopne, padá, je chycena v něčí vestě.

Pohlédne zachránci do očí, och jak blankytně modré jsou.
Z pouhé omluvy, stane se rozhovor, ze zvědavosti ke druhému, nevnímají ostatní, kteří kolem nich jdou.

Svěří se jemu, jak moc teď trpí, on jí naslouchá, skrývajíc touhu, políbit ji.
Slunce vychází, oni neustále spolu, ona nechce bez něj být.
Nechápe tuhle náhodu, ale kdo skutečně je, onen krásný princ?

Sedm dní a šest nocí, vídají se stále.
Snad láska na první pohled? Zapomenutí na bolest? Darované černé korále?
Sedmou noc jí zvláštní přijde, vždyť on o sobě stále mlčí!
Jen se tajně usměje, vezme ji za ruku, v objetí spolu do rozbřesku tančí.

„Sladká Arlen, toužím zastavit čas. Být s tebou navždy, však není v mé moci, dokázat to. Jen, dovol mi, políbit Tě, na Tvé rudé rty a sklíčeni vášní zůstaneme na věky.“

„Můj drahý, nemluv v hádankách, kdo jsi? Neříkej mi, že spatřím tě již pouze ve snech. Chci poznat Tvou pravou tvář.“

„Jediný polibek vysvětlí vše, smím přitisknou své rty na ty Tvé?“

„Když slíbíš, že mi poté vysvětlíš, co se děje .. Ano drahý, smíš ..“

„Vysvětlí ti jiní, jen věz, že nezapomenu. Bude ti lépe, bez mé přítomnosti, ale nyní zavři oči a poddej se snu.“

Nerozuměla svému princi, cítila chlad, jakoby nemohla popadnout dech a polibek ..
Jak tupá rána do zad.
Němě ji držel v náruči, po vlasech ji hladil,
poprvé, za svůj nesmrtelný „život“ cítil, že někoho zabil.

„Kouzelná Arlen, nemohl jsem říct ti pravdu, kdo jsem. Nenáviděla bys mě, však již pozdě, nedýcháš .. Ano, jsem Smrt, opravdu jsi ráda, že mě poznáváš?“