~ Příval vody ~

~ Příval vody ~

Z dlaní se mi sypou drobné střípky
ze skla, na němž si smlsnul zub času.
Paprsky rádoby veselého slunce
se tříští do všech světových stran.
Oslepuje mne jejich jasná záře.
Znovu cítím jak mi rudnou tváře.
To vzpomínky kdesi v nitru
se dovolávají svého práva.
Svíjejí se a odhodlaně kopou
jako pohřbené mrvtoly,
co dostaly druhou šanci.

Dostala jsem ji však i já?

Cítím, že uvnitř něco hoří,
roste a nebezpečně sílí
ale přitom já sama jsem...
tak malinká a slabá.
Tak slabá jako poražený,
co prohrál svou bitvu, válku,
a teď už jen čeká na to poslední,
i když stále v něco marně věří.

A potom jakoby plamen pohasl.
To přišlo období dešťů.
Nebe se zamračilo a začalo brečet.
Z těch jeho slz já mám teď v sobě jezero,
jehož hladina nebezpečně rychle stoupá.
Cítím, jak se půda chvěje pod nohama
a potom puká hráz.
Ten příval vody nelze zastavit.

Další prohraná bitva...