Padlí andělé...

Za uplakané okno
andělé slétli,
upadli do tmy
a zpátky nemohou.

Po křídlech zbyly jen jizvy,
tváře zbrocené od slz,
světlo se vytrácí
a vím, že za chvíli
zmizí už docela.

Svět temnotě propadl,
bez andělů strážných
zmatek zavládl
a dobrý skutek
změnil se v hřích.

Cítím jejich zlomená srdce
a ničí mne to
společně s nimi,
bolí a spaluje,
tak kdy už to skončí?!

Ven vyběhnout,
necítit už vůbec nic,
moci je obejmout
a odejít s nimi
konečně pryč...

Jenže nemůžu se pohnout
a nemůžu plakat,
ani se ohlédnout
a nic nevnímat.

Dlaně marně k nim vzpínám,
oni mne nevidí,
tiše je proklínám,
oni mě neslyší.

Marně je volám
a marně křičím,
odcházejí k černým branám
vedeni Ničím.

Uprostřed Pekla,
ve kterém se ocitli,
jejich naděje utekla,
přebil ji žal.
Uprostřed Pekla
najednou procitli,
jak růže co odkvetla,
avšak trny žijí dál.
Odcházejí a má duše jde s nimi.
Usínám a padám dolů,
stále dolů...
Opouštějí mne mé splíny
i rozbouřené vlny bolu.

Za bílé ruce je chytám,
už se neohlížím,
do Nicoty spěchám
a radši se neohlížím.