Přísahám ti, proklínám tě

Jsi mi přísahou a jsi mi prokletím
S tebou v srdci už nikdy nevzletím
Tížíš mě jak na duši kamení
Má všemocná droga, mé sladké mámení.

Jsem žár, ale ty jsi led co žárem neroztává,
pár vzpomínek a smutných let, tak se to stává.
Tak se to stává nám, co ve tmě vidíme spásu,
jen ne se toulat vstříc krásným nekonečným jasům.

Pár temných myšlenek jak tma za plných novů
a trochu strachu z nenadálých řvoucích hromů.
A hodně smutku ze zakrytých zrcadel
A balanc po hraně a balanc po zradě
a balanc po zradě...

Když tušíš vlastní pád, tak to se těžko spí,
neusnout a přitom spát a nekonečné sny.
Vlastní zrady vytěsnit až někde za pár zdí
a hlavně nebásnit - v básních se sama projeví.

Verbální projevy, ale co chtěl řečník vlastně dát?
Co, komu, proč a jak? Možná jen vzácný preparát
tlukoucí bestie, nedá se mozkem oklamat,
chce jenom milovat, umí jen milovat.

Bestie proplouvá a kazí život všech básníků
co si to namlouvám? Dělám to z návyku
a nebo ze zvyku obviňuju vidění
básnicých iluzí, iluzí co nic nezmění.

Vyju na měsíc ztracená ve svých emocích
hluboký v srdci žal, ale na tváři lehký smích
A zrada přichází, lísá se k srdci jako pes
Zítra ji vykonám.
A nebo ještě dnes?

TO všechno pro tebe z bezúčelných pocitů
Mě už vlak nejede, přesto mě, prosím, nelituj.
Jen si tak kráčej dál skrz město jako ďábel sám
A já ti přísahám a zrovna tak tě proklínám.