Promiň. Zapomeň na mě.

Říkali mi, že pokoušet osud se nevyplácí
- tak proč to dělám když vím, že mě nemá rád?
Za chyby se platí a já zaplatila
- tvrdě leč spravedlivě. Ztratila jsem Tebe, Tvoji důvěru.
Už tomu bude nějakej ten pátek
- a stále mě to mrzí.
Nechtěla jsem Ti nikdy ublížit
- a stejně jsem to udělala.
Těžko omlouvat své vlastní chyby
- protože omluva není dost.
Mrzí mě to
- a vždycky bude.

Píšu tady to, co mi už takovou dobu nejde z hlavy, píšu to tady, protože vím, že Ti to nemohu poslat, protože Ti nemohu stále připomínat, že jsem ten, kdo Tě podrazil, že jsem ta mrcha co Ti ublížila. Zžírá mě to zevnitř a já vím, že je to zaslouženě.
//A Ty bys řekl: Dobře Ti tak.//
Ale já Tě znám, a znám lidi v Tvém okolí a nenápadně se jich ptám jak na tom jsi, a všichni se schodují, že od té doby, co jsi se vrátil to s Tebou jde z kopce, že jsi se /skoro/ zapomněl smát. Mrzí mě to. Kéž bys mě nikdy nepotkal, protože pak bych Ti nikdy nemohla ublížit.
//Sám jsi si to přál.//

Potřebuji Tě mít u sebe, potřebuji poslouchat tlukot Tvého srdce a Tvůj smích.. a nemůžu. Nesmím.

Promiň.
Zapomeň na mě.

..

..

..

..

..

..

..

..

..

..

Nezapomenu. Nikdy nezapomenu.