Láska po nemoci

Když vcházíš do dveří
a já vidím tu tvou tvář
a v peřině mi peří
něžně načechráš.

Já políbit tě nesmím
vážně nemocny jsem,
a tak aspoň prosím:
Pár polibků pošli sem!

Ústa obtiskneš na svou dlaň
a já představuji si,
jak rty pokládám naň
a líbám tě....jak kdysi.

Polibek vášnivý to jest,
(do snu se ponořím)
podržíš se za pelest,
mám pocit , že snad uhořím!

Ze snu jsem se probudila
a vidím tě tam stále stát.
Kdybych se jen nevzbudila,
mohla jsem ještě pod tebou tát.

Jen vzdušnou pusu posíláš mi,
smutné oči máš
a těma očima svýma,
mě stále dostáváš.

Zlá nemoc to je,
když odtrhla nás od sebe,
jako kůň, co ztratí oje
a já myslím jen na tebe.

Dlouho předlouho čekala jsem
a teď ta choroba - zavzdychla jsem.

Nemohu-li tě míti u sebe,
raději zemřu hned,
jen dívat se na tebe,
to není žádný med.

Bylo to naše první
a zároveň poslední objetí,
já těšila se na něj moc.
Jako když vypustí tě ze zajetí
a vášnivě voláš o pomoc!

Mě zachrání jen operace,
to není snadná věc.
Vždyť jen ta transplantace,
zahubí můj konec.

A až to všechno dopadne,
doufám, že dobře - snad.
Kámen mi ze srdce spadne
i ten tvůj - to je klad.

Ústa k sobě přitiskneme,
teplo u srdce cítím
a zase se obejmeme,
to krásné bude tím.

Nikdy už tě nepustím,
budu stále s tebou
a to i s tím,
že nepohnu tebou.

Ty za jinou půjdeš
a co já sama dělat budu,
ty na mě zapomínat budeš
a já žít už dál chtít nebudu.

Nůž, žiletka či nůžky,
to bude zájem můj,
možná zvolím prášky
a nikdo neřekne :"Stůj!"

Když z mostu budu chtít skočit,
před sebou uvidím tvář tvou
a život tímto ukončit,
touto smrtí mou.

Snad líto ti to bude,
ale pozdě na to již,
kousek lásky v srdci ubude,
jestli nějaká byla tam ještě.

Miluji tě a vždy budu
je to víra má.
Obejmout mne a dát pusu,
byla víra tvá.

Miluji tě a vždy budu,
pamatuj si to!
I když už tu nebudu,
vzpomeň si na to!

"Touha co nás klátí,
jak Jůlii a Romea,
vždyť rodiče je mlátí,
snad nejsou bez jména."

Tento odstavec byl naší nadějí,
vzpomínáš si ještě? - Já ano.