Ticho

TICHO

Přichází když nejistota dlí a plápolá svým temným plamenem,
kolem našich těl se mihotá.
Setrvá nad naší loží,
když zahalí ji temnota světa.
Ono nás kolébá ve své náruči a po činech veta.
Běda tomu, co zří stinné stránky tohoto plamene,
pak v očích jeho chlad, srdce jak z kamene.
Ten neměl dopustit, aby se tak stalo,
plamen ho pohltí, stráví mysl jeho, která se změní v popel věčný, v prach -
stačilo tak málo...
Každý den je tu s námi, jen málo kdo slyší,
jen málo kdo vnímá.
Však když naše mysl odchází do lovišť věčných a tělo dřímá,
zbyde jen ticho, chladně nás objímá.