Se stádem divokých koní

Pod kopyty mladých koní,
slzy smutku teskně zvoní
a podkovy ubíjí mě ranami.

Za dusotu mladých klisen,
přemýšlím, zda ještě jsem,
ale kde vlastně?

Ze sedla sjíždím,
padám a já to vím,
ale kam?

Náraz ostrých kamenů,
v dáli špice horských hřebenů,
a vzduch, co se nedá dýchat.

Paprsky zimního slunce
a v dlani jedna mince,
panna nebo orel?

Pára od úst stoupá
a myšlenka, co byla tak hloupá,
že mě donutila utéct.

Daleko odsud, pryč od všedních dnů
teď v samotě zimních nocí mrznu
a jen hvězdné nebe svítí mi na cestu.

Ve dne padám, klopýtám přes balvany,
doprovázena vzpomínkami své vlastní hany
a v noci vyhlížím svou jasnou severku.

Pláč odešel a slzy vyschlé jsou,
kdy myšlenky pryč odejdou,
kdy má mysl bude čistá?

Na skalnaté zemi přežívají zbytky horských květin
a já ve snech svých nad vrcholky letím,
jsem jako ty květiny.

A dusot koní z dálky opět zní,
laviny padají a v údolí ozvěny duní,
pár vteřin čekání...

Má klisna na zádech má ještě sedlo,
co jí ke mně opět vedlo?
Vzpomínka na můj pád?

Nozdry roztažené chladným vzduchem,
jsem pohlcena náhlým vzruchem,
svou uzdu opět chytám.

Se stádem divokých koní pádím dál,
za mnou vlaje můj škrtící šál,
co svíral mé hrdlo.

Kam běží tohle společenství svobodných tvorů?
Ať nahoru a nebo dolů,
vím, že běžím s nimi...