Můj let...

V pocitech svých se nevyznám,
v temnotě marně tápu,
vlastní myšlenky rozdrásám
na tisíce skleněných střepů.

Ostří zmáčené krví
a zjizvená duše,
srdce prý napoví
- směju se tiše.

Na křídlech andělů,
doruda zbarvených,
hláskuji baladu
o mrtvých nadějích.

Ztracena kdesi uprostřed dohadů,
oči zavírám,
té chladně kruté Říši svodů,
dál už neodolám.

Dlaně zkřehlé mrazem
a šepot zmučeného deště,
moci se tak vrátit zpět na zem,
říci to tak ještě...
Jednou...

Prstýnek z ohnivých plamenů
ti navleču, tak dívej se na mě,
než odletím do Říše padlých andělů,
než bude pozdě.

Naposledy se rozloučím,
bez slůvka sbohem,
dolů pak seskočím
a proletím samotným Peklem.
Naposledy...