Mé Nebe...

Vyzývavé odlesky
té stříbřité dámy
kladou mi otázky
a já ztrácím se
mezi sebeklamy.

Mám či nemám,
tolik pro a proti,
mysl si drásám,
nevyznám se
v té změti.

Lačně ji chytám,
opět jsem prohrála,
do Rudé říše spěchám,
teď omlouvám se,
že znovu jsem zklamala.

Tak pro mě neplač,
já jsem se rozhodla,
výraz smutku z tváře si smaž,
rozhodla jsem se:
-Chci odejít a třeba ať do Pekla!

Daleko od Tebe,
kde, to nikdy se nedozvíš,
mám vlastní Nebe,
-nepochlubila jsem se?
kam Ty prostě nepatříš.

Tak už vypadni,
říkám a neslzím,
proklínám všechny ty dni,
co byly mi jen příkořím.

Dlouho jsem váhala,
hledala odvahu,
znovu jsem selhala
a přitom vlastně našla „radu“.

Jediné řešení,
mám ho nadosah,
žádné jiné už není,
ne, už nemám strach...