Katedrála

Naděje upnuté v poslední světlo,
co náhle zasyčí a zmizí v kouři.
A ty to ucítíš vůně porážky, peklo?
Pak už nejsi to ty, když i úsměv tvůj shoří.

V sobě postavíš velkolepý div,
kameny citu slepíš smutkem.
Zavřen tam po dny, co budeš živ.
Rozjímat, jakým ses provinil skutkem.

Stěny vyzdobíš splínem a černí.
Dusit se budeš v kobkách bez štěstí.
Přátelé tvoji navždy věrní
ti neulehčí od bolesti.

S otcem Žalu budeš pít.
Společnost z nejvyšších kruhů.
Každý den Tě chodí navštívit
pohrobek dávno mrtvých bohů.

Usínat na trní, přikrýt se zoufáním, dýchat zklamání.