Stín

Snad poprvé, co poslední,
báseň jsem smazal.
V zrcadle nepoznávám ten odraz.
Kdo jsi? Děsíš mě!

To nejsi ty?! Nebo já?
Kdo jsi?

Něco cbybí... vím.

Skutečnost holá, zamrazí,
ledovce myšlenek -narazí.
Co zbytek? Zmatek!

Na mojí cestu, světla nesvítí,
v temnotě se lehce ztrácejí..
Zbytečky rozumu.

A všechno zakrývá mlha...
Je do srdce vidět?
Nevidím tam... nevidím nic.
Prázdno, tma, chlad.

Tak jako poslední slova se vytrácí,
tak boj věčný se pomalu vrací,
tam, kde ve chvíli klid nastal,
těď zmatek vilně povstal.

Tak vem mě čert z téhle hříčky osudu,
pro vás všechny, více tu nebudu...

Najdu si náhle temný stín,
ve stínu ...splín....
Uboze nad osudem vlastním.
Tak uboze...