Cítím to znovu..

Vrací se můra,
ta, která jen mně náleží.
Jak umírá víra,
život zoufale pryč běží.

A znovu nezměrná tíha dní,
zbytečné čekání.. poslední..

Prokletý jsem a vždy takový budu,
vábím den, kdy daleko půjdu.
A ráno jak tohle, z pocitů utkané,
svádí mě vlídně k jistotě jediné.

Výsměch sám sobě dlouze daruji,
když vidím, jak se s osudem smiřuji.

A s dalším úsvitem,
další prázdný den...
A se soumrakem, nalomeným zrakem,
sledovat, nechat...vyprchat...