Hrob nenávisti

Vítr si ve větvích hraje,
někdo se v dáli tichounce směje.
Kdo je to? Snad něčí duše?
Je to možné, zní to divně a suše.

Jsem to snad já?
Jsi to snad Ty?

Dál jsme spolu směj se se mnou.
Čemu? Jsem tvou milenkou věrnou.
Přece pocitu vznešenému.
A tomu kam nás dovede.
Do záhuby. Do sebe.

Vrátíme se zpátky k sobě,
obrátíme staré v hrobě,
tolik budeme se smát,
budeme se opíjet levným vínem..
duši si nenecháme zahalit splínem.

Pojď už půjdeme.
Lampy budou na cestu nám žlutým světlem svítit,
půjdeme daleko, až tam odkud nemůžeme se vrátit.
Co nás tam čeká. Co s námi se bude dít.
Mrtvoly vstanou z hrobu a budou s námi pít.

Pak nás obejmou, vezmou nás k sobě.
Ty už nepatřís mě a já už nepatřím Tobě.
Vzali si nás jiní, a Ti nás chtějí mít,
pro Tebe já v hrobě budu snít.