Okamžik

Mé stopy kráčí dál, ačkoliv stojím a čekám.
Jsem tam v půli nevykonané cesty za obzory,
když spatřím ty šlápoty, jak jdou, tak se lekám,
že ať dělám cokoliv, tak nezdvihnu závory.

Dívám se dál, jak otisky bot přikrylo listí
a zmáčel déšť, nádherný klid přinesl sníh,
když v poklidu padal a kupil své štěstí
a po něm jaro - v zeleném listí ptáků smích.

Čas točil léty a vryl mi nejeden hluboký šrám,
ale poryvy větrů, zuřivost bouří už nebolí moc.
Stopy jsem nechal být a přátelé přešli, zůstal jsem sám.
Jsem už jen socha, jíž nevadí dlouhá a studená noc.

Jednoho rána po mnoha stech letech
jsem otevřel oči a neviděl obzor a nebe.
Vyrostlo město lid jde ve svých světech
a v jedné z popelnic jsem uviděl sebe...