A zase se hvězdy rozsvítily...

Kam utéci, kam se schovat,
před svou vlastní duší?
S listím se nechat odvát
před zimou, jež tuší,
utrpení předpokládá...

Nemoci k činu přimět pohyby,
nelze uniknout, bez motivace...
Jak zabít nesmrtelné pochyby,
když vyděšeno, jak před smrtí krátce,
je vědomí, jež stále padá...

Vždy to, co není, bolí nejvíce.
Tma bez dechu, krypta dějů.
Vždy to, co je, je nechtíce.
Slunečný den, to čemu se směju.
Nechci ani jedno, říkám...

A zase se hvězdy rozsvítily,
bez přání, zbytečně, nesmyslně...
a přece krásně, aby do očí bily,
pro utrpení, pro cítění života plně!
Stále utíkám, pořád s sebou, nevím kam...