VĚZEŇ

Život matný
jde dál
a já se na něj dívám
z malého okna
svého vězení.
Cítím smutný
ten žal
a bolest v srdci mívám,
však slza z oka
nedá znamení.

Hlupák by se
mi smál
mě slabochem nazýval,
kdyby mi chladně
slza ukápla.
Čeho bych se
však bál
a komu bych to skrýval,
když za mnou pevně
brána zaklapla.

Sežeňte mi prapor bílý,
by všichni uviděli
za malou chvíli
vzdávám se, jak jste chtěli.
Roky se táhnou,
mám už jen jedno přání,
sekyrou mávnou,
půjdu bez odmlouvání.
Zkraťte mi to – už nechci žít!
Zkraťte mi to – už nechci žít!

V cele temné
hniju
a pocity se sžírám,
už vůbec nevím,
co teď dělat mám.
Sprostě ve dne
kleju
a pomalu umírám
i noci probdím,
zešílím tu sám!

Já utekl
bych rád,
už jsem se o to snažil
po dlouhý svůj čas,
neuspěl jsem však.
Já bych řekl,
že snad
kat by mi hlavu srazil,
utichne můj hlas.
Prosím, staň se tak!

Sežeňte mi prapor bílý,
by všichni uviděli
za malou chvíli
vzdávám se, jak jste chtěli.
Roky se táhnou,
mám už jen jedno přání,
sekyrou mávnou,
půjdu bez odmlouvání.
Zkraťte mi to – už nechci žít!
Zkraťte mi to – už nechci žít!