Němý potok

Tam uprostřed lesa kde stromy se sklání,
kde ovládá přírodu prostá lesní paní,
táhne se klikatý potok a v dáli,
teče až tam, kde slunce pálí.

Na břehu potoka, kde kopřivy rostou,
spatříme jedinkrát kapradinu prostou,
jež v poryvech větru podzimu vane,
a slza z oblohy na listy kane.

V šeravou dáli jen smutně teče,
tak jako čas pomalu se vleče,
On nikam nespěchá, on nezná tu dobu,
jenž roztáhla nad krajem půlnoční róbu.

Kdo dneska zachrání, kdo poskytne spásu
živému potoku, však bez svého hlasu?
Jen nad jeho vlnami stromy se sklání,
o tom, co šeptají však nemáme zdání.

Potok, jenž své jméno hrdě si nese,
smůlu, ni štěstí v svoji zem nepřinese.
Botiči, Botiči - ach kde je ta skála?
Na které kdysi má noha stála?

A potok mlčí, jen dále si teče,
míjejíc farmáře, jenž trávu seče,
protéká krajinou, mizí a v dál,
míjejíc nádherný života bál.

Stromy však promluví svým tichým hlasem.
"Potok nemá duši, však může být spasen,
jen přestaňte vy lidé ničit již přírodu,
neb klesněte se jménem na rtech svých do hrobu."

Botiči, Botiči - ach kde je ten svět,
jenž můžeme duši své již jen závidět?