Osamělá

Nespoutaná poryvem větrů, sedí sama na opuštěné cestě cest.
Ledové houpačky, znějící v barevných tónech neslyšeného hlasu, na místě jenž v noci nikdo neznal. Místo, které přes den šumělo životem, ale když se setmělo vězelo prázdnotou.
Krůpěje rosy ji zvlhčili černý šat a bílé obláčky páry, zastoupily její cestu návratu.
Žádná zvrácená duše, žádná plastická krasotinka, pouze nenápadné děvče z vlasy spadajíc do čela.
Vlasy ji lemovaly krásu, její ztrápené tváře. Ostré rysy, statečného člověka, pronikaly z pramene hrdé duše a ostrý seč láskyplný pohled, prozrazoval samotu sílící s nocí. Úsměv padlého anděla poukazoval na bolest, samotu, ale přec hrdost mysli.
Záhyby šatstva, černého jako saze, ztracená v útrobách komína, lehoulince se vlnily a prozrazovaly hrající si dech větru. Bodavá chuť zimy, zasazovala ji rány bolesti a ničila její dokonalou kůži. Rozpárané nohavičky, končící až u pasu, učinil zvrácený duch říkající si "člověk".
I když nastával rozbřesk rána,
ona seděla dál stále sama,
opuštěné štěňátko na prahu života osamělosti...