Normálně

Ráno se probudím a vzpomínky se mě zmocní,
vzdálené, snad někoho jiného, přes mnoho dní.

Ve chvíli je mi zle, jak tam tak ležím,
jemně a pomalu svou paži hladím.

Pak touha, rychlý řez v zápěstí,
a jak ze mě pomalu život teče,
jak jsem každou chvíli slabší,
a jak mi srdce pomaleji tluče.

A sledovat jak na zem krev dopadá ze mě,
a umírat, umírat alespoň normálně.