Ještě snad nikdy

Je mi tak hnusně, tak ať tělo trpí,
v zrcadle obraz viníka,
a vyschlé rty, hlava mě bolí,
a noc pomalu utíká.

A spánek? Ten mi není souzen,
sám sobě jsem tu kat,
proklínán, chtíc být neprobuzen,
v samotě bolest polykat.

A srdce mi tluče, ukrutně rychle,
a střepy života mi tím do očí vrací,
umřu tu sám a umřu snad náhle,
nejčernější touhy se vrací.

Prosím, prosím, ať to skončí,
nechci být ten co se věčně loučí,
Zalknu se, sám sebe zničím,
vidím co dělám, vidím jak končím.

Snad nikdy jsem ještě,
nepsal báseň tak ubohou,
ani za nejbolestivějšího deště,
neměl náladu takovou....

Že bych měl nutkání tak moc silný,
naplnit ty myšlenky černý.

A poslat se tím nožem do pekla.