O létavici

spadla na zem z nebe létavice
malá a kulatá
oči navrch hlavy
a rozpárané nohavice

v dlaních si hýčkala svou přelétavou duši

prošla se světem v pozdních letních ozvěnách
věřila, že až otočí se
vrátí se zpět
a oni jí říkali...ale má malá...
jenže ono je to jako když na stěnu házela bys hrách

a ona šla a v zimě se schoulila do kabátku
a bylo ji smutno
tesklivě smutno po hvězdách
tak po domech chodila
a měnila sirky za pohádku

aby jí v dlaních mělo co hřát

tak přelétla léta a ona už létat neuměla
už nebyla létavicí
už nevěřila na návrat
a nevěřila na pohádky
přelétla léta a ona se v nich zapomněla

a bylo to jako sen když on ji držel na svém těle
a měla jen málo jiných snů
jen o hvězdách se jí občas zdávalo
když usnul ji v náručí a bylo ji smutno
a nebe se tvářilo posmutněle

trochu to věděla, že je něco v nepořádku
měla studené dlaně
a hlava ji bolela z jeho lásky
ale žádnou ze svých zápalek
nevyměnila by za tuhle nepohádku

„Mé nebe mám strach...
co bude teď až přijde zima
až budu se choulit do kabátku
až sníh bude mi křupat pod botama

co s touhle láskou... vyhaslou jak létavice
spálí ji mráz?
vím nezbyde mi více
co s ní, až bude se choulit mi po kapsách?“

Víš...moje malá...chtěla bych zpátky
zpátky k vám ke hvězdám
umět zas létat
a zkusit věřit na pohádky
chtěla bych aby to všechno
byla jen černá díra ve vesmíru
a já se vrátila
a neměla zase nic
než sebe a v dlaních jednu malou živou víru
že láska je opravdu tak krásná