Prohrané bitvy v prohraném čase

S novým pohledem,
se sžít,
není lehké - věř mi.
Nezbývají síly
ani doufání
v lepší
CO?

Co je lepšího
než žít?
Co by mělo
být jinak?
V co človíček,
ochuzen,
doufá v samotě?

Doufat v to,
co nemáme,
jak zbabělé
utíkání
od reality!
Nepodaří se Ti to,
nikdy neutečeš.

Můžeš čekat,
na zázrak,
či na úsměv.
Nepřijde,
sám od sebe,
bez pomoci,
bez naděje.

Zaostřit do této
„doby“
se nedá
bez proplakaných
nocí a
mazání
vlastní minulosti.

V betonové kobce,
plné vzpomínek,
uvězněn,
malý človíček.
Brečí, křičí,
nepochopil...
neví proč.

Až jednou pochopí,
beton snad povolí,
a čerstvý vzduch
možná zavoní
nadějí,
věří v to?
Neví..

Ode dne(a) ke dnu,
plouží se,
v pomatení
a v černém světě,
zahaleném
ve smutečním
hávu.

Těžko pochopit,
tyhle pochody
mysli
a věci
i názory
a s ironií
smích.

**Prohrané bitvy v prohraném čase, už nemáme čas, mizí a pak bolí, ve větších impulsech, ve zmatení duše, nepochopení okolí a názorů, demencí a naivitou. V proplouvání mlhou, šedne i sluneční den a všechno tmavne, při příchodu zkaženosti.

Ne nevinnost, není, byť byla.. kdysi. V nějakém zvláštním časoprostoru a jiném pohledu na svět a trápení, v jiných myšlenkách

Boly sme raz milovaný, boly lásky na pár dní.. budeme raz spasený? Nie, niesme spasený.. málo slov, ztratila som všetko z nás, mám žiť? Dotkni sa hviezd - teraz a naveky, chýbaš mi. Iba chvílu, chcem ťa mať späť.**