Kámen

Když se brodím davem
do tisíců tváří narážím,
na tváři s úsměvem,
sám sebe tichonce porážím.

Poslední dobou vše mlha halí,
co zdálo se být pravdou,
v lež se obrací,
s nadějí odkvetlou.

A některý vzpomínky mozek raději utrácí,
a jiný zas srdce rychle mu vrací.
Tak se člověk sám v sobě ztrácí...

Tak jen pozoruju náhlou změnu,
jak se mi vše a všichni hnusí,
jak měním se do kamenu,
co ani jednu slzu neutrousí.

A silnou tvář ukazuji světu,
tak silnou, že každý,
kdo se opravdu podívá,
uvidí jen bolest, co pod ní se ukrývá.