Prokletý to kraj

On vržen v prokletý kraj, kde podzim hárá.
Lítost nezná mezí, v nichž pošlapána zmírá.
Muž pyšně zas svého bezmocného psa týrá,
plačící dítě z porodnice nesou na márách.

Teskné stromy padají do cest osvícené snaze
vytáhnout z řeky vzpomínky, jež ona unáší a topí.
Masový vrah před stou svou obětí zrak svůj klopí,
když vidí růže, které kol bodláčí staví hráze.

Temný vlk spí, vyloučen ze smečky, když jediný
svou ránu, jež hnila, počal hryzat a lačně hltat.
Luně již chabne rozum, na skráni tlí šediny.

Ptactva, pádící pryč, začla na nebi zkázu črtat.
Dítě již v hlíně práchniví a zaspává svůj křest.
Prokletý to kraj, v němž bdící zavrhován jest.