Slzy

Sebelítost?
Neni ctnost!

Zas ke hvězdám hlavu svou obracím,
tam, kde zakrvácený měsíc vidím,
cítím prázdno všude okolo,
a v sobě citu tak málo.

A doma mě pravý smutek jímá.
Tam kde nic nežije, kde se umírá?

Lamentuji nad prokletým osudem mým,
že láskou nenaplněnou se udusím,
a snažím se zapomenout, a není to tak zlý,
jen ze spánku probudí mě slzy vlastní.

Tohle je poprvé, kdy pláč si mě našel,
pod rouškou snů,
kdy do očí mi tak náhle přišel,
vidinou dalších dnů.