Tíseň

Je tu znovu, když hvězda na oblohu padá,
příchuť hořká, v níž každá radost uvadá.

V další večer osamělý,
den se obrací,
a promítá se to celý,
myšlenky se vrací.

Jen jeden život z tolika,
další vlastní chyba,
ten kdo tu hořkost polyká,
jak na suchu ryba.

"Být tím jedním z davu,
zbaví život zpěvu,
když ze svých snů se probudíš,
vlastní bolestí se zardousíš."

Minulost se neustále ozývá,
obrazy, kde životem to oplývá.

Budoucnost, ta můra nejčernější,
co svými křídly mě hrozně straší.

Přítomnost, která mě pohlcuje,
ta která mě zatracuje:

"Utíkej, utíkej daleko!
Pryč odtud se dej!
Tam kde srdce tvoje,
do hrudi tě nebije."
______________________________
Přemýšlím, jak pojmenovat tuhle báseň,
dala by se nazvat snad tíseň.
Vím píšu jich teď moc,
posedlost nebo nemoc...

Z přežívání,
nikdy nepřijde smíření,
s mým prokletým osudem,
s mým nicotným údělem.