Deprese..

Vzpomínky se vracejí,
na chvíle kdy se dech zatají.
To byla jsem ještě malá,
spoustu věcí nechápala.
Tak malá jsem byla,
přesto celé noci probrečela.
Když začala jsem chápat víc,
pochopila jsem rub i líc.
Nikomu bych nepřála,
co jsem si zažila.
Nevěděla jsem co mám dělat,
začala jsem se v tom motat.
Pak už to nešlo,
mojích očích všechno kleslo.
Neměla jsem si s kým promluvit,
mohla jsem to v sobě jen dusit.
Už jsem to nezvládala,
do depresí upadala.
Nikdo nechápal mé stavy,
zvláště když je člověk tak mladý.
Nevěděli co se semnou děje,
poznali, že to zlé je.
bylo však pořád huř,
začala jsem vyhledávat nůž.
Na bolest jsem čekala,
aby mě deprese zbavila.
Tím se nic nezlepšilo,
naopak jen zhoršilo.
Chuť do života jsem ztratila,
málem jsem se zabila.
Nechtěla jsem tu být,
tím samým životem jít.
Pro mě nemělo už nic smysl,
začala jsem vyhledávat smrtku a kosu.
Myšlenkami jsem už v ráji byla,
na nic jiného nemyslela.
Teď když vzpomínky se vybaví,
svět se pro mě zastaví.
Pak chci už jen jedno,
co bolesti v srdci by mě zbavilo.
Depresi zas mám,
smutek často zakrývám.
Však nic platné mi to není,
všichni to na mě poznají.
Nikdo neví co se děje,
že dozví se to,malá naděje je.
Pak myšlenka napadne mě,
že jen jedna cesta je.
Já se smrti nebojím,
že poslední cesta to je,
to už dávno vím..