Umělé krásy

Umělé krásy, jak člověk tvořil,
netušíc ty skutečné, drtivě bořil.

Tak pohleď na čistou oblohu hvězdnou,
a jak měsíc se na půl láme,
naplň tou krásou duši svou,
místo té falešné, co jen klame.

Tak člověk od světa se vzdaluje,
den za dnem si vlastní buduje,
a já jsem jen ztracen,
nechci si nechat zabít sen...

Jsem rád když pod oknem otevřeným,
se moje tělo třese,
tak připadám si živější,
jen doufam, že to snese.