2:43

Jak nadechnout se může být krásné,
a upadat při tom do stínu,
na obloze dnes nejsou hvězdy žádné,
když upadám do splínu...

A tak se vidím zcela jasně,
to co zbylo, troska jen,
noc za nocí píšu básně,
a odchází další den.

Den prázdnotou vyplněn,
ve snu probuzen,
v apatii veden,
marný, ubohý, tak můj...

A všechny ty noci nikam nevedou,
jenom mi duši berou,
a tolik mě odvádí,
ode mě...

Za ten nádech z noci,
jsem věru vděčný,
však nemůžu si pomoci,
kéž nasleduje spánek věčný!

Jen vzdálený vzpomínky,
jak byly by to roky,
něco znamenají,
jen ty zůstavají.

V dávno mrtvém tělě.

Už chci z toho vypadnout,
postrádám chuť tu být,
nemůžu se z místa hnout,
ubohé tak žít...

Vlastně, bych měl být spokojený,
vždyť přeci už dávno nežiji,
jen s dýcháním to mám spojený,
nesním, nespím, nemiluji.