Sirotek

Dvě bezbarvé oči bdí v šerosvitu za kalným oknem;
jejich tvář snad nepoznala ruměnec.
V dlani křečovitě svírán růženec.
Venku na větvi černý havran nehybně sedí, mokne.

V lese stromy jakoby bez svitu luny; šeptem klejí
a bouře soupeří o lucernu s pochmurnou nocí.
S hromem se bijí dva zkostnatělí hladoví vlci,
kteří se bojí usnout, neb jim při spánku svaly tlejí.

V chalupě život, však tma. Popel v krbu dávno chladný.
Bledé ratolesti meluzína dělá společnost.
V koutě muž v kápi, sic dnes smutný, ale přesto hladný.

Ve vzduchu čpí ten tajemný odkaz na věčnost.
Skráně se v nokturno smutné šedi šatí
a v uších otcova slova: „Čekej, až se vrátím...“