Poraněný perleťovec

Poraněný perleťovec

Každý den jsem stejnými cestami chodila,
viděla stromy, lidi a domy, slyšela kosy zpívat.
Náhle bolest se v srdci mém zrodila,
nechci slyšet, nechci se na nic dívat.
Bojím se, že radostem mým je konec.
Před mým domem ležel poraněný perleťovec.

Začínám slábnout, nemůžu dál,
duše už nechce živit tohle prokleté tělo.
Kdo může za to, kdo krutě si hrál?
Kdo může za to, co se se mnou dělo?
Já to nechápu, už má přijít konec?
Mám zemřít jako poraněný perleťovec?

Sice spím každou noc, však spánkem neklidným,
Ráno svítí mi do oken paprsky plamenné,
spálí můj sen, mně zdá se jen jediný:
plazím se vyschlými jezery, lesy kolem jsou spálené.
Vidím to pokaždé, když snu je konec:
hromada popela a na ní poraněný perleťovec.

Sny stávají se skutečností,
ty hromady popela už vidím všude.
Pomáhám sobě přežít nádhernou bolestí,
je mi jedno, co z mého těla zbude.
S klidným spaním je nadobro konec.
A i když nesním, pronásleduje mě poraněný perleťovec.

K zemi padá další můj vlas,
trhám si je, i když to bolí.
Hladových koček žalostný hlas,
skřehotání havranů zní z polí.
I němé tváře věští můj konec:
„Stejně zemřeš, jsi poraněný perleťovec.“

Já nejsem zbabělec, já prchám od lidí,
hledám místo, kde bych se mohla skrýt.
Pátrám jen v noci, ať mě nikdo nevidí,
sama na celém světě přeji si být.
Sama si přeji být až přijde konec.
Až zemřu jako poraněný perleťovec.

Do morku kostí zatínají se struny mandolíny,
říkají: „Pro tebe není naděje, žádná pomoc..“
Na kolena padám, prsty nořím do hlíny,
svůj hrob budu hloubit celou noc.
Pak do jámy padnu ráno a – konec.
Zemřel poraněný perleťovec…