Strůjce

Napsal bych báseň čtivou,
ale nevím, co povědět chci,
mám náladu zapeklitou,
je mi vůbec pomoci?

A je to tu zas...

Když ráno vstávám,
v myšlenkách se pokaždé topím...
když snům vale dávám,
hrozně jimi trpím.

Nesmyl to čas...

Můžu se akorát nenávidět,
za neblahou vlastnost,
že neustále musím vidět,
svou minulost.

Pořád tu je.

Vidím v ní ztracené přátelství,
a uvadlou lásku,
jak přežít v tomhle šílenství?
Se životem na vlásku.

Roztříštěná naděje.

Jestli jsem strůjcem svého štěstí,
nic dobrého to nevěstí,
protože již žádné štěstí neočekávám,
zdlouhavě, sám umírám...

Dnes jsem četl několik básní,
dost v nich bylo o loučení...