Sněhobílé srdce

Napadl první sníh, už je to tu zas,
vločka studí na Tvé křehké tváři,
tiše se snáší na Tvůj havraní vlas.
Modrá očka mžourají v polární záři.

Tvrdíš, že okolo jsou jen lháři,
tamti zlí a chamtiví samotáři,
kteří Ti chtějí ukrást pěvecký hlas.
Prý se rychle krátí Tvůj zdejší čas.

Bílá stěna místo sněhu Tě dusí,
vločky nahrazuje husí peří
z polštářů, kteří se Ti už hnusí.
Tomuhle doktoři jen těžko věří.

Ti neznalci venku, ti druzí,
kteří jdou právě na večeři,
snad dávají akorát kázání dceři,
jak se správně pohybovat při chůzi.

Už se ti to hnusí, je to ďas,
všechno pro tebe ztrácí záři,
svět mizí, sněhobílé srdce Ti buší,
bojuješ s ním, jste věční soupeři.

(Ale konec není, padá sníh
a srdce bije dál. Bohudík!)