Měsíc slzy smývá

Za sklem křištálů se pomalu stmívá,
za tím sklem i měsíc slzy mívá,
jsme spolu, jen on a já,
každý ráno nás něco svírá.

A bolí to, tak moc bolí, ty sny,
které navždy zůstanou nenaplněny.

Tak on každý den odchází,
tak moc mu tma schází.
Tak jako mně.

V cizím městě krásy hledám,
toku řeky se žádná nevyrovná,
v dlaních hřejivý sníh mám,
jeho chlad je věc příjemná.

A sleduji, jak v ochromení,
strom zasněžený,
je snad dokonalosti znamení?
I když tak obyčejný...

A tak ačkoliv tolik krásy vídám,
nemám pocity klidné,
ve svých představách padám,
do řeky chladné.

V představách a snech svých,
zkaženým životem oplývám,
v krocích nadobro odevzdaných,
smířenou náladu mívám.

Že jsem sám,
že umírám.

Tak i měsíc dnes,
vstal do nebes.
Bez hvězd.