Osamělá

Tam ve tmě tiše sama sedí, jen na skle déšť se ozývá,

noc studená a mrazivá a její mysl bloudí v nebi,

tam ve tmě tiše sama sedí a opojena vůní tou, co na rtech jejích ještě zbyla,

jenž nechala tu ústa milá, pár doteků a pohlazení,

jak stýská se, když blízko není ten, kterého má tolik ráda,

jen tikot hodin se do tmy vloudí a lítostivé volání,

co samotu jí zahání, když blízko tebe nesmí být,

tak tiše čeká na svítání, kdy lásky teplo ze tvých dlaní zas přivine ji k sobě blíže

a spatří tvoji krásnou tváři a úsměv, který sluncem září

a srdce naplní ji láskou...