Víla bez křídel

Leží tam sama v té slepotě,
ta malá víla bez křídel.
Proč je uvězněna v temnotě?
A proč nelétá?

Láska ji zradila,
o křídla i hůlku přišla.
Svou kouzelnou moc už navždy ztratila.
Její bezhlasé výkřiky do tmy...
Začíná tiše vzpomínat,
na magické časy, kdy potkala jeho.
Stačil jí jeden jediný pohled do jeho očí.
A pak už jen dotyk, tvořený vášní i něhou.

Plané sliby o nehynoucí lásce,
to kvůli němu se všeho vzdala.
Teď se jí vše přehrává jako na filmové pásce,
své tělo i duši tomu chlapci dala.

Čekala na něj na místě smluveném,
už jako člověk tam stojí.
Čas plynul při jejím pohledu upřeném,
teď ví, že jeho sliby je už nepojí.

Nakonec šla dál.
Kam? To ani ona sama nevěděla.
Byla pro něj pouhý otrok a on byl ten král.
Její srdce pláče a láskou krvácí,
Dopředu už nechce jít.
I její duše se pomalu vytrácí,
už nemá sílu žít!