Šuplík

Vše se změnilo, venku není chlad,
ale uvnitř, hrozně mrzne,
nebýval jsem takový kus ledu.

To já dřív srdcem zahříval.

Však od podzimu přijde vždycky zima.
A baravné listí, to už tu není.
Tu hezkému slovu už nedokážu uvěřit,
tak svázaný sám vyčkávám.

Na očích ruce smutku mám.
Dobrotu nevnímám.
Jednou budu po sobě číst,
co jsem psal..a doufal, že zapomenu.

Pak jistě se jinak uvidím, takový jaký jsem byl...

A jak moc jsem cítil, miloval i žil.
Tak moc.. jsem snil, tolik věřil.

Teď nedokážu přiznat si,
že bych kdy ještě doufat směl,
nečekám na další jaro...
Nečekám anděla vílu hvězdu ..žádný sen.

Vím, co mám a co mě čeká, pravda hořká jen,
že nepatřím sem, to vědomí, svůj život pohřbil jsem.

Tam v šuplíku leží pár portétů,
jedny desky plný bolesti,
bublifuk, moje sny a vzpomínky.