Tulipán

Netřeba skládat slova,
o tom, že bláznem,
netřeba znova a znova,
křičet, že tím jsem.

A někdy mi všechny ty obrazy,
přijdou na míle vzdálené,
však někdy mě hrozná úzkost jímá,
už nepřichází chvíle jiná.

Než ta zatrpklá.

A vzdálený hlas,
našeptává mi zas,
zůstaň tu, buď,
ať ti tluče hruď.

Však v popel se obrací,
a zdlouhavě vytrácí,
naděje...

A nová svoboda přichází,
ten, kdo se v ní potácí,
na kolenou proti světu klečí,
někdy se směje a jindy brečí.

Chtěl by moct uvěřit ještě jednou,
že může být duší spřízněnou.
Však nedokáže se věru oprostit,
tolik bolesti, nemělo zakořenit.

Hluboko v nitru.

I nejkrásnější růže uvadne,
když není zalita,
na tulipán nikdo ani neplivne,
to je realita.