Plamen

Přání o klidném ránu,
bylo zapovězeno,
v bolavém snu.

V něm tvá tvář, v plamenech,
vrací se, aby mě děsila.
hořím v tobě, tak mě nech!
Už dost jsi mě pálila.

Jen od srdce se klepu celý,
lituju, že jsem tvůj kdy byl,
tvá slova mě na prach pálí,
proklínám se, že jsem uvěřil.

Pronásleduješ mě tohle ráno,
já klid nedokážu najít,
to nejdražší je mi vždy bráno,
už nechci nikdy snít.

Vždyť jsi mě znala...
proč jsi naději dala?
Abys mě pak o sebe připravila?
Abys lásku zahodila, opustila...

V polibcích ses loučila,
a ať máš jména různá,
to Ty jsi mi lhala,
tak ať tě srdce nezná.

Třeba se ještě v plamenech potkáme,
ale já doufám, že už ne.