Poezie pro cestující

Už dlouho jsem v sobě krev tak nerozproudil,
tak na chvíli jsem zas jak živý byl.
_____________________________________________

A tak za dne mě ničil svět,
a nocí s úsměvem proplouvám,
jen těžko mi jde rozumět...
chvilku radosti sám sobě dám.

Nenávidím zahozený den!

Však v chodbách temných plynu davem,
a ve většině tváří vídám smutek,
sám unáším se silným citem,
věru rád bych z pekla utek.

Obrazy bizardní se mi zjevují,
kde jiní vidí zdi,
tam ostrůvky křehké se lemují,
uprostřed prázdnoty.

A světlo v tunelu, to má přeci být,
to poslední co vidíme,
proč tedy vstříc světlu nevyjít?
Světlem se osvobodíme!

Nakonec jsem ....prostě nastoupil.