Jak to mám sakra pojmenovat?

Kámen mě v krku tlačí,
zevnitř se všechno mračí...

vídíte ta slova?

Slova plná odtažitosti,
a hořkosti.
Slova má...

Zas nevím,
zda sním,
či bdím...

Jak únavou se mi oči zavírají,
v smutnou píseň rty se otvírají.

Ten obraz místnosti je tak rozšířený,
dobrovolně zapovězený.
Popravu čeká ten o lásku připravený.

Cítíc, v prach se obrací,
hořící a chladný.
K němu se už naděje nevrací,
prohrává boj marný.

Spojuje si křídla s krví,
ne, on nebude jistě prvý,
tu budoucnost pro něj není,
tak oči slzy roní.