Ubývá

Ubývá mě, ubývá...,
křik se tichem ozývá,
v krajinu pustou se vítr točí,
odraz v hladině, něčí oči.

Jak mohu vůbec báseň psát?
Jen v prázdný kout já mohu vstát.
Ten mi největším vězením,
v těch stěnách blouzním žitím.

A tonu v pekle vlastním,
na kolenou prosím, hořím,
o sklenici vody žadoním,
k nepoznání obraz svůj měním.

Štětcem trpkosti po plátnu lehce jezdím,
hle obraz v černou barvu měním,
na sebe nemilosrdně tlačím,
trhám se!

Já neznám více klidu,
tak promlouvám ke všemu lidu,
už dávno to pod kůží mám,
jiný pocit nepoznám...

Jen vzpomínky po probuzení,
jenž evokují touhu v snění,
srdce moje obměkčí.

Pak zrak svůj sklápím,
víc je vidět nesmím!
Ach přec tím znovu trpím,
oddaný těm chvílím.

Když jsme pili spolu čaj.