Bez názvu...

Podivná slova
vepsaná do schránky na duši
ruší můj vnitřní klid,
nitro snad ani netuší,
jestli umřít či žít.

Hladový pohled do očí,
které jsou ledové a prázdné,
bolí stejně jako jako mé rozervané srdce,
které tě stále tak strašlivě miluje,
a neví, jestli je to dobro či zlo.

Skloněná hlava v oblacích
a tisíc malých přání a vzpomínek,
kdesi uvnitř mě.
Mlčím a trpím, šlapeš mi po duši!
Miluji a nenávidím, copak mě neslyšíš?

Duše má zlomená složená do krabičky od sirek,
otupělá tmou a samotou – už nic necítí.
Chvějící se dlaň hladí tě po tváři,
jako by ji neznala,
jako by v ní něco hledala
/možná jeden jediný pohled naděje/.
A pak najednou jako by naposled vydechla,
prsty se vzdálily, jako by se ohněm spálily,
a pocítily žal.

Emoce bez zábran a jedna jediná vize,
s tebou začala má vnitřní krize bez souboje.
Není vítěz, není poražený.
Ale jen proto, že si chci užít jednu niternou chvilkou
s pohledem dovnitř tebe,
nebudu prosit za odpuštění!