Není to tak

Hvězdy překrásné, v krajině prázdné,
tam, kde místnost mráz plní,
lidská ubohost dává jiné, falešné,
tam srdce o nich sní.

V té zemi, krásu ubijí,
dříve byl posvátný kraj,
tam nevinnost se zabíjí,
i do duší ti zbraň daj.

Nač všechno čím jsem?
Tak zahodit to v dál,
o tomhle nesnil jsem,
já vše zde prohrál.

Se ctí to přijímám,
smrti, té se vysmívám,
v hrdou líc tu nastavím,
svůj pohled již nesklopím.

Ač každým svítáním, ne nikdy,
nikdy to neustane!
Každé noci voláním, kdy!
Kdy proměna nastane?

Duši svou v plamenech mám.

On myslel, že ho láska zachrání,
...v srdci nejvíc bolesti pramení,...
on těšil se, že milovat směl,
ví, že s ní umlknout měl.