Probdělá noc

Po probdělé noci,
spát není v mé moci,
zač mě tolik žalu plní?
Proč v klidném spánku krásná snění...
...Nepřijdou...

Já nechci víc milovat,
láska je víc než slibovat,
a lhát.
Ta bolest mi vždy nosí,
pak žalostně tu troska prosí,
o konec náhlý.

Však ten zdlouhavě nepřichází.

Ale ... já jsem tak prázdný,
vstávám jen v den nicotný,
dýchat nedokážu,
řetězy těžkými se vážu.

Když vím, že bez ní nedokážu být,
že mým smyslem je láskou žít.

Ne, nechtěl jsem být sám,
když obloha se mění,
asi patřím tmám,
a falešnému snění.

Ve spravedlnost doufám,
snad si to trápení zasloužím,
do pekla se posílám,
když po doteku toužím...

Jsem ztracený.

I smrt odmítne si mě vzít,
ni ona se mnou nechce být.

Já náklonost najevo jí dal,
jen malý krůček od ní stál,
však to její studené ruce,
odmítly mé zlámané srdce.