Osmé slunce, tisícovky dnů

Lásko nestálá
nebeský strach hoří blesky
vidí tváře černým uhlem nasládlé
opustím tuto cestu
ať už vede kamkoliv
konec je nestálý hořký jed
hvězdu padají v očích
padlé oči
tisícovky přání nemyslících
falešný křik pro dětské kroky
se zapadajícím měsícem
ztracených lístků ze schránky

bleděmodrá tuž na oči
třpyt krve na ústech
hořící pochodně tvého kroku
nezapomenutelný duch obrázků na zdech

kreslíš snad svou duši na obličej?
černou tuží, černá země
popel na jazyku
u ohně
kmene tvých smyslů
smyslů zbavených těl..

/dnes, včera, půlnoc, světla
plačící číše reflektorů
ve mě krev cizí, shnilá
sají ji ze mě
mami?!... nechci se vrátit!/

...(bolesti jsou příliš falešné
pro potřebu tragédie)...