Mráz

Mám pocit, že to srdce,
by všechnu zimu, jež venku je,
dokázalo vstřebat.

Klepu se jen lehce,
tam v metru, kde pár lidí je,
nad sebou zaplakat...

Mi nejde...
tohle nepřejde.
Kde?
Konec je?

Na konci tunelu určitě ne!

A první slzy už se do očí hrnou,
a já jim říkám...tak jen tečte co má být,
v tu ránu se zarazí.

A lidé, kolem mne neustrnou,
ti jistě neví, jak bolavý je pro mě žít,
den za dnem se den mi vrací.

Mi nejde zapomenout,
měl bych zahynout,
nejsem víc,
než nic.

Nic víc, než číslo,
co se tak snadno nahradí,
snad víc než mrtvý jsem já.

Jen bolest v peklo,
mi vlastní mě přivádí,
kde naděje má?

A bolest chladu,
vlastně ani nebolí,
tak v ruce kostku ledu,
mráz mě jistě neskolí.

To já jsem mráz.