Levandulové requiem

Vybledlé barvy loňských podzimů
létají na křídlech ochočených vran,
vyklované oči neukáží půvab,
jen do morků kostí vražený chlad.

Táhnoucí dálky našich cest
zaráží nehty s ostřím řezavým
do kůže vlastních snů a představ
jak šíp, po letech vrácený Amorovi.

Lámaný chléb v hodovní síni
minulých i budoucích životů
zní requiem stínových bludů
omotaných pevně kolem hrudi.

Dělící čára posmrtných hodin
rozvlněná větrem náhodných chvil
blíží a vzdaluje se srdcím
zapadaným krvavými vločkami.

Naděje pohřbené s vůni levandulí
do mělkého hrobu svých bažin
sedřenýma rukama vytahujem ven,
by se nacpaly zpět do díry mezi žebry.