Nicota

Hluboko v černém ránu,
kdy pozdě ulehám,
do dalšího dnu,
jen já sám.

A samota tolik nebolí,
když naděje skolí,
sebe samu,
pak vše se podvolí.

A smutek odchází,
kde slunce zachází,
tam uvadlá touha,
nekvete.

Uvrhá duši slabou,
v zapomnění, na vše snění.
s touhou v srdci zarytou.

Prokletí vlastního bytí,
v němž nezbylo více z žití,
bezbřehý tok vody,
co nikam neteče.

Jen zmatek uvnitř,
kde žádné cesty není,
pryč od zešílení.

Pryč, od planých slov.